Ver ci never,kazdy je super

Jsou Vánoce v sněžném přelomu 18. a 19. století v Londýně a v malém domku na kraji města žil osamělý, 7 let starý kluk jménem Isaac. Isaac byl smutné dítě bez kamaráda, který by se k němu hlásil. Zatímco většina dětí trávila čas s jejich rodinami a napjatě čekaly, až budou moct rozbalit dárky umístěny pečlivě pod krásně vyzdobeným vánočním stromečkem, malý Isaac trávil většinu tohoto svatého času v jeho prašném, studeném pokoji na půdě. Isaacovi rodiče byli velmi chudí, jeho matka byla přísná žena, která zůstávala doma a vyučovala Isaaca.Jeho otec pracoval dlouhé hodiny ve městě v Londýnském přístavu, aby podpořil jeho rodinu, i když velká část jeho příjmů šla na nákup a následnou konzumaci alkoholu po jeho směně. Někdy přišel domů opilý poté, co ho vyhodili z každého baru v Londýně a začal křičet na svoji ženu, Isaacovu matku. Občas se to vystupňovalo až k násilí a velmi surově ji zbil, a poté, když byl hotov, se na ni vrhl v sexuálním vzteku . A tak se tak stalo, že i tato noc byla právě takovou. Isaac pouze zůstal klidný, chvěl se pod dekou, dokud hlasité výkřiky a rány neustaly. Jakmile chudák vyděšený Isaac mohl usnout, zdálo se mu, jaké by to bylo mít kamaráda, se kterým by si mohl hrát, takže by se mohl smát a být šťastný i mezi ostatními dětmi Londýna. Naštěstí pro malého Isaaca nastala tento vánoční den změna, když si jeho samoty všiml strážný anděl, který pro malého londýnského chlapce vyrobil speciální dárek. Jak slunce vyšlo toho vánočního rána, otevřel Isaac oči a našel divnou dřevěnou krabičku ležící u nohou jeho postele. S vykulenýma očima v úžasu koukal na barevnou, ručně vyrobenou krabičku a přemýšlel, kdo ji tam mohl nechat. Nebyl zvyklýdostávat dárky, hlavně hračky. Jediné hračky, které kdy Isaac měl byly ty, které našel pohozené na ulici nebo smeteny do odpadu. Isaac se pošoupl ke kraji postele až k jejím nohám před záhadnou krabičku a oběma rukama ji zvedl. Krabička byla malovaná krásnými styly a byly na ní vyřezané obličeje veselých klaunů . Na krabičce byla cedulka, která říkala pouze "PRO ISAACA". Na vrchu krabičky byl vyryt text. Isaac přihouřil oči a nahlas vyslovoval vyrytá slova: "L-laugh-ing-J-Jack-in-a-b-box…" zastavil se. "…Laughing Jack-in-a-box?" Isaac již slyšel o hračce jménem Jack-in-a-box, ale nikdy o hračce se jménem Laughing Jack-in-a-box. Jeho mysl byla plná zvědavosti, jak chytil kovovou kličku. Začal točit kličkou a v rytmu otáčení začala hrát písnička Pop Goes The Weasel. Jak se písnička dostala k jejímu konci, Isaac s ní společně zazpíval " Pop Goes The Weasel", ale nic se nestalo. "Je to rozbitý..." Položil krabičku zpátky ke kraji postele a docupital ke svému šatníku, kde se z jeho špinavého oblečení na spaní převlékl do denního potrhaného oblečení. Najednou Isaac uslyšel chrastivý, hlasitý zvuk od postele za ním. Otočil se a viděl šíleně třesoucí se krabičku. Poté se bez jakéhokoli varování horní část rozletěla v průvodu barevného kouře a konfet. Isaac si promnul oči a nevěřil svým očím. Jakmile se kouř rozehnal, stál tam vysoký, hubený klaun se zářivě červenými vlasy, špičatým, duhově zbarveným nosem a opeřenými rameny zdobící jeho klaunovské oblečení. Pestrobarevný klaun rozpřáhnul ruce a vzrušeně zvolal. "Pojďte, pojďte všichni! Ať už malí, nebo velcí! Abyste viděli toho nejlepšího klauna na světě! Jeden, jediný, Laughing Jack-in-a-box!!" Isaacovi oči se rozzářily. "K-kdo jsi?" zeptal se. Barevný mužík sestoupil z postele a se šťastným úsměvem řekl: "Jsem rád, že ses zeptal! Jsem Laughing Jack, tvůj nový kamarád NA CELÝ ŽIVOT! Jsem kouzelný, nikdy se neunavím hraním, hraji na akordeon a vyvíjím se a přizpůsobuji tvé vlastní měnící osobnosti... Jinými slovy, co máš rád ty, mám rád taky!" Isaac se podíval na záhadného klauna. "M-my jsme... přátelé?" vykoktal ze sebe. Jack se podíval na chlapce a přimhouřil obočí. "PŘÁTELÉ? Jsme NEJLEPŠÍ přátelé! Byl jsem speciálně vytvořen, abych byl tvým ne-moc-imaginárním kamarádem, Isaacu." Isaacovi spadla čelist. "Ty znáš mé jméno?" Jack se zasmál. "Samozřejmě, že znám tvé jméno. Vím o tobě všechno! Chtěl by sis zahrát hru Já Špion?" Isaac se usmál od ucha k uchu. "OPRAVDU? Můžeme hrát hry? To bych MOC rád! Já-... Oh." Pozastavil se. "J-já nemůžu... musím jít dolů za matkou, aby mě učila a dala mi domácí práce." Jeho úsměv se vytratil do výrazu zklamání. Jack položil jednu ruku na Isaacovo rameno a se zahřívajícím úsměvem řekl: "To je v pořádku! Budu tu na tebe čekat, až se vrátíš." Isaacovi se vrátil úsměv a podíval se na svého nového přítele. V tu chvíli uslyšel matčin pronikavý hlas zezdola. "Mno, musím jít. Uvidíme se později, dobře, Jacku?" řekl, když se vydal ke dveřím. Jack se usmál. "Jasně, dítě. Jo, a Isaacu." Isaac se otočil zpátky na Jacka, který na něj mrknul a řekl: "Měl by ses usmívat častěji. Sluší ti to." Isaac se radostně usmál, když se otočil a vyšel ze dveří.